S Markétou Jurkovou se známe už několik let. Naše cesty se protnuly pracovně i osobně. Znám ji jako člověka, který přijímá výzvy, nebojí se zkoušet nové věci a má plnou hlavu nápadů. Od ledna 2024 je novou ředitelkou lukovské školy. Proto jsem ji požádala o rozhovor, který jsme naplánovaly na začátek března, až se v nové funkci trochu „rozkouká”.
Začneme od začátku - jaké je Tvé vzdělání?
Studovala jsem na Gymnáziu Svitavy a poté na jazykové škole v Brně, kde jsem absolvovala státní zkoušky. V roce 1997 jsem začala učit angličtinu na druhém stupni základní školy. Následně jsem pokračovala ve studiu a získala další státní zkoušku na Ústavu cizích jazyků ČVUT v Praze. Později jsem vystudovala Univerzitu Jana Amose Komenského v oboru Speciální pedagogika a učitelství 1. stupně.
Kde jsi učila, než jsi nastoupila do Lukové?
Svou učitelskou dráhu jsem začala na druhém stupni 1. základní školy ve Svitavách. Po velké povodni v roce 1997 byla škola zrušena a já jsem odešla učit angličtinu do Radiměře. Tam jsem pracovala sedm let, než jsem odešla na mateřskou dovolenou. Krátce na to jsme se přistěhovali do Lukové a od té doby v naší škole pracuji. Už je to dvacet let. Rok jsem také učila v Rudolticích, než jsem začala pracovat v Lukové na plný úvazek.
Jak ses vlastně v Lukové „ocitla“?
S manželem jsme oba ze Svitavska. Bydleli jsme ve Svitavách a hledali vhodné bydlení pro rodinu. V okolí Svitav jsme v té době nenašli nic, co by nám vyhovovalo. Pak jsme objevili inzerát na dům v Lukové a měli jasno. Lukovou jsme už znali, měli jsme tady známé. Manžel žil v dětství v Lanškrouně, takže se sem vlastně vrátil.
Jaké byly Tvoje začátky tady v lukovské škole?
To bylo úsměvné. Byla jsem na mateřské a docházela jsem do školy učit angličtinu na tři hodiny týdně. První rok jsem měla jedinou žákyni, Verču Krskovou. Postupně se počet dětí zvýšil na více než deset.
Na co jsi hrdá, co se Ti jako učitelce podařilo?
Jsem hrdá na všechny své “děti”, které jsou úspěšné a vzpomínají na mě v dobrém. Nejvíce mě těší, když se potkáme a oni si chtějí popovídat. Každého učitele potěší, když jeho práce zanechá pozitivní stopu. Jsem také pyšná na profesní úspěchy, které mi v posledních letech přinesly eTwinningové projekty. Dvakrát jsme získali národní cenu eTwinningu, což potvrzuje, že odvádíme s dětmi dobrou práci. Předávání jazykové ceny Label spojené s finanční odměnou pro školu bylo v Kaisersteinském paláci nezapomenutelné. Stát před významnými lidmi a prezentovat naši školu, kde je jen 25 dětí, byl silný a emotivní zážitek, na který stále vzpomínám. Škoda jen, že děti nemohly tuto slavnostní událost prožít se mnou.
Vím, že jsi měla nabídku jít učit do velké školy, kde bys měla na starosti jednu třídu, žádný dvojspoj nebo trojspoj. Ty jsi to odmítla. Proč?
Hodně jsem to zvažovala, ale nakonec rozhodlo, že učím už skoro 30 let a jsem venkovský člověk. Vyrostla jsem na vesnici, chodila do malotřídky a ve městě jsem učila jen první rok. Uvědomila jsem si, že bych se v jiném konceptu necítila dobře, protože jsem zvyklá dělat věci po svém, což má největší efekt. Ve větších školách je více pravidel a méně volnosti. Nechtěla jsem také opustit své kolegyně, se kterými tvoříme dobrý tým. Dva hlavní faktory pro mé rozhodnutí byly volnost a kolegialita. Jsem venkovskou učitelkou ráda. Nyní přišla změna s pozicí ředitelky školy. Svých rozhodnutí nelituji, jsem pragmatický optimista a ráda posouvám své hranice.
Od 1. 1. 2024 jsi ředitelkou. Ty znáš školu detailně, i administrativu. Je ale něco, co Tě překvapilo? Pozitivně nebo negativně. Začínáš teď třetí měsíc…
Překvapilo mě, jak rychle letí čas v kanceláři. Úkolů je hodně a čas ubíhá rychleji, než bych chtěla. I když jsme malá škola, objem administrativy je stejný jako u škol ve městě. Pokud to fakt chceš dělat pečlivě a chceš mít o všem přehled, tak je to náročné.
A něco, co Tě pozitivně překvapilo? Nebo to úplně tak nevnímáš, ten přechod učitelka 31. 12. 2023 a ředitelka 1. 1. 2024?
Pro mě to nebyla taková změna, protože několik posledních let jsme s bývalou ředitelkou Evou Šaršonovou pracovaly společně a já jsem měla možnost spolurozhodovat o spoustě věcí. Také kolegyně, i když nebyly mé podřízené, mě respektovaly už dříve a byly zvyklé, že je „úkoluji”.
Změnil se nějak Tvůj vztah se Evou tím, že jste si vyměnily pozici?
Ne, v osobní rovině vůbec, na pracovní minimálně. Vždy jsme se respektovaly a dokázaly se domluvit, i když jsme měly i třeba odlišný pohled na věc. Změnu na postu ředitelky školy jsme očekávaly a byly jsme na ni připravené. Jen jsme si vyměnily role. Ještě si zvykám na to, že jsem kvůli administrativě a vedení musela část výuky přenechat ostatním. Eva si teď naopak může získaný čas, který tráví s dětmi ve třídě, více užít. Myslím si, že si to po těch letech, které vedení školy věnovala, zaslouží.
Je něco, co bys ve škole chtěla změnit? Nebo co Ti dělá vrásky, kam by to chtělo směřovat pozornost, že by to chtělo změnit?
Trápí mě počet dětí, protože bez nich škola fungovat nemůže. Pečlivě sledujeme vývoj počtu dětí v obci a kolik nám jich ve škole zůstane. Zdá se, že přichází období, kdy dětí ubývá, a to mě znepokojuje. Každá vesnice v okolí má svou školu, je tu velká konkurence. Každá ze škol se snaží odlišit a přilákat rodiče. Obsah výuky je v podstatě všude stejný. Dříve jsme měli více dětí, které potřebovaly speciální péči, což se v posledních letech změnilo. Musíme se přizpůsobit novým podmínkám a zaujmout novým konceptem, což není snadné, protože každý má svůj názor. Moje vize je, aby škola nabízela efektivní metody výuky a umožňovala dětem pracovat s moderními technologiemi a nejlépe v cizím jazyce.
On je asi problém i ten, že Luková není úplně extra mladá vesnice, že se sem nestěhují mladí lidé, aby tady zakládali rodinu.
Čekáme na novou výstavbu, která by přilákala mladé lidi, ale to je běh na dlouhou trať. Dnes se mluví o tom, že by se malotřídky měly spojit, zrušit, aby se ušetřily výdaje, tak je budoucnost nejistá.
A navíc kdyby tady nebyla škola, tak by ta obec zestárla už úplně, nebylo by tady něco, co by lidi přitáhlo.
Každý chce bydlet v obci, kde je alespoň školka, pak škola, dopravní obslužnost a lékař. Naše mateřská škola spojením se základním školou velmi zvýšila svoji úroveň, nejen vybavením novými pomůckami a digitálními technologiemi, ale také moderními metodami výuky. Zapojili se do mezinárodních projektů stejně jako škola. Moc bych si přála, aby rodiče vnímali, že to, co začíná ve školce, pokračuje ve škole. Aby platila jedna koncepce a škola měla jednotnou image.
Vlastně to, co se naučí ve školce, to je základ, na který budou ve škole navazovat, už nebudou začínat znovu.
To, co se začne ve školce, by se mělo kontinuálně rozšiřovat ve škole. Metody, strategie, projekty. Pracuji na vyhodnocení potřeb a preferencí rodičů, zaměstnanců a starších žáků školy pomocí dotazníkového šetření. Potřebujeme vědět, co na škole oceňujeme a co naopak bychom měli změnit. Bez této analýzy nemůžeme kvalitně naplánovat další rozvoj školy.
I v rámci rodiny je těžké se na něčem shodnout. U nás byl rozpor u slovního hodnocení – mně nevadilo, manžel chtěl radši známky, protože na ně byl zvyklý.
Toto téma se pravidelně objevuje na schůzkách s rodiči. Stále existují rodiče, kteří s ním nesouhlasí. Trendem je ale postupně odstraňovat známky a dávat přednost hodnocení kompetencí a chování. Nové šestistránkové vysvědčení, které má být implementováno, je již na některých školách vyzkoušeno a získalo pozitivní ohlasy. V tomto ohledu bude naše škola pokračovat ve slovním hodnocení dovedností a kompetencí. Jak žáci ve škole pracují, jak si poradí s úkolem, jestli jsou pilní a pečliví, jestli se rádi učí nové věci, jestli dokončují úkoly. To bude důležité pro jejich budoucí práci. Nikoli to, jestli znají vyjmenovaná slova na jedničku nebo trojku.
Vrátím se ještě k dotazníkům. Čekáš nějaké překvapení? Myslíš si, že tam bude něco hodně negativního?
Z předběžné zprávy vím, že jsou tam i výtky, to není nic špatného. Je dobře, že se problémy pojmenují a může se s nimi pak pracovat. Rodič má právo vyjádřit svůj názor. Komunikace je klíčová. Dříve jsme se s rodiči častěji setkávali a otevřeně si řekli své. Dnešní generace je jiná, má jiné názory i potřeby. Nejhorší je, když se problémy řeší oklikou a ne přímou komunikací, to vytváří nedůvěru a zbytečné emoce, které problém stejně nevyřeší. Nejlepší je, když rodiče přijdou s problémem přímo za námi a máme možnost si v klidu popovídat a domluvit se na řešení. Dveře jsou vždy otevřené.
Máš nějaké oblíbené motto, které Tě doprovází celý život? Nebo na co si vzpomeneš, když je krize, když se něco povede nebo nepovede.
To, co říkám dětem, když se jim něco nepodaří. I když se stane cokoliv, jakákoliv hrůza, tak druhý den vysvitne sluníčko, ptáčci budou zpívat a život půjde dál. Takže to můžeš zkusit znovu a zlepšit se.
Markéto, děkuji za rozhovor a příjemně strávený čas a ať se Ti jako ředitelce daří.
Michaela Čadová
